Říká se, že naše společnost neumí zacházet s umíráním a smrtí. A snad na tom i něco bude. Své zvířecí mazlíčky citlivě opláčeme a pak je v krabici od bot (nebo také sirek, banánů, lednice – podle velikosti mazlíka) zakopeme na nejkrásnější místo zahrady, aby byli s námi.
Když má zemřít člověk, a cítíme blízkost té neznámé prostory ohraničené jak ostří žiletky (té s jedním poctivým břitem a bez zvlhčujícího proužku), tak je situace naprosto jiná. Odkládáme své blízké za plenty, stydlivě je chodíme navštěvovat a potom s úlevou prcháme do životem kypících ulic a obchodních center.
Po rychlém koloběhu poslední vydechnutí – oblečení na prosekturu – parte – výběr rakve – kremace a … uffff je to za námi … po tomto koloběhu, kdy si většina z nás zažije dotek smutku opravdově a v neprefabrikované "realitě", se rádi vrátíme ke svým vozidlům, reklamám a hyper-super centrům.
Nakonec jednou za rok jsou "ty dušičky", takže času na orientační závod po hřbitovech bude dost a dost.
Své, pro mě dosti překvapující slovo k tomu nyní řekly Technické služby města Litomyšl, které provozují tamní hřbitov. Oznámili mi, že komise pro památné hroby se rozhodla mnou vlastněnou rodinnou hrobku (nemovitost v které už ale není bohužel místo ani k stání) zveřejnit na internetu a také formou „drobné publikace či skládačky“, a že tedy potřebují můj souhlas. Nemyslím si, že se na údaje náhrobních desek vztahuje Zákon na ochranu osobních údajů a ani mi takové zveřejnění nevadí.
Zatím si leporelo s vyobrazením hrobů asi jen nedokážu pořádně představit. Možná ale opravdu může přispět k lepšímu vztahu k smrti a tomu co nám zde v souladu s naší kulturou smrt zanechává.
Nad odpovědí na otázku jestli bych si se synem zahrál hřbitovní Pexeso („sakra, na hrob s pradědečkem jsem měl zálusk já“) ještě váhám.